22.1.2010 |
Mezi projevy poltergeistu ve spojitosti s ochrannými nebo zraňujícími duchy, ďábly či jinými bytostmi, bych zařadil, přesto, že se nejedná o žádný řetězec psychokinetických jevů, podivný případ anglického dítěte. Je tomu několik let, co dvouletý Anthony McQuone šokoval své okolí dlouhými citáty ze Shakespeara. Vedle toho dovedl správně pojmenovávat rozličné rostliny jejich latinskými botanickými názvy.
Aniž by v té době uměl číst, opravoval gramatické chyby dospělých, hovořících v jeho přítomnosti. Ve svých 12ti měsících prohlásil, že ho auta baví více než pohádky. V té době byl schopen rozlišit podle designu více jak 200 značek automobilů. Když mu byla předložena fotografie automobilu, který vypadal jako Rolls Royce, prohlásil správně: "Ne, to je Hispano Suiza."
Zajímavé je, že malý Anthony vysvětloval své znalosti tím, že má neviditelného přítele jménem Adam, který mu nejen zprostředkovává všechny jeho znalosti o světě, ale současně jej opravuje. Chlapec byl také schopen svého neviditelného přítele reportérovi anglických novin Sun popsat: "Je to vysoký černovlasý muž s hnědýma očima, nosí bílou tógu a chodí v sandálech. Má van Dykovský vous."
Jistě se vám nabízí otázka srovnání mezi všemi vyjmenovanými případy:
rumunskou dívkou Eleonorou, polskou Joasií, anglickým chlapcem Anthonym, a bylo by velmi zajímavé pokusit se nalézt nějakého jejich společného jmenovatele. V případě Eleonory to jednoznačně byla její víra v ďábla a očekávání, že se babiččina kletba splní. Ďábel má drápy a je symbolem zlé moci a agresivity. Kdo byl však černovlasý muž v Anthonyho případě, není již tak snadné určit; uměl latinsky a chodil v tóze. Byl snad z doby římské okupace Británie? Když ano, jak to, že znal Shakespearovy texty? Jak to, že mel spolu se sandály a tógou vousy, když Římané se pečlivě holili?
Jsem přesvědčen, že pro analýzu všech těchto jevů by bylo nutno znát velice podrobně zejména rodinné zázemí a psychologický rozbor osobnosti všech takto se projevujících dětí. Je zřejmé, že není možné se bez výhrady spolehnout na subjektivní objasnění osobami, které jsou svým okolím považovány za aktéry. Uvědomme si, že pro mnoho dětí nebo dospívajících je velice atraktivní stát se středem pozornosti dospělých, mít jakési své tajemství, které vědí jenom ony, zatímco kolem nich se snaží několik, často věhlasných vědců o vysvětlení. Domnívám se, že vysvětlení je nutno hledat zcela nepředpojaté, bez hrůzy, kterou může mnoha lidem přinášet pouhá představa "ďábla". Vzácné, ale průkazné projevy neobvyklých vlastností a schopností lidské psychiky se zdají naznačovat, že nejenom vlastně nic neznáme a žijeme v hlubokém omylu, pokud se týče naší vlastní existence, ale že současně nejsme schopni korigovat svou pýchu, založenou na mylné domněnce našeho vlastního lidského vědění.
Rychlá nabídka